Slafkovský dospěl, McDavid byl hajzlík! Zápas o bronz na ZOH jsem obrečel, vypráví Gáborík

(MILÁN, od našeho zpravodaje) Rychlý křídelník, který sázel gól za gólem v NHL, ale třeba i na olympiádě. Čtyřiačtyřicetiletý Marián Gáborík je nyní v Itálii v jiné roli, než před dvaceti lety, kdy se o medaile utkal i s českým týmem.

Vítěze Stanley Cupu z roku 2014 jsme v Miláně vyzpovídali v exkluzivním rozhovoru pro Hokej.cz a Aktuálně.cz

Hrál jste na olympiádách v Turíně a Vancouveru. Jaké místo mají ve vaší kariéře?
Olympiády jsem sledoval už jako malý kluk, samozřejmě jsem byl vděčný, že jsem si na nich pak mohl zahrát. Jsou to skvělé zážitky. Jiné sporty jsme sice moc neviděli, ale byli jsme tam kvůli hokeji. V tom se nám dařilo.

V Turíně to od vás byla senzační jízda základní částí. Vyhráli jste všech pět zápasů i proti silným Rusům, Američanům a Švédům…
A pak jste nás vyškolili ve čtvrtfinále.

Ano, tam přišla porážka 1:3 od Čechů. Jaké to bylo?
Byla to jízda. Švédové poslední zápas vypustili, aby pak šli proti Švýcarům. My jsme šli proti vám, nakonec to byla škoda. Prohrávali jsme na konci 1:2 a měl jsem tam volný puk na brankovišti. Stačilo to jen zamést, ale objevil se tam Jarda Jágr. Z nějakého důvodu byl před vlastní brankou, kam samozřejmě často nejezdí, a úplně mě přejel. Nemohl jsem to dorazit. Martin Straka přidal gól do prázdné branky a naše jízda skončila.

Ve Vancouveru jste ve čtvrtfinále šokovali Švédy, v semifinále mučili Kanaďany. V zápase o třetí místo zase vedli nad Finy 3:1. Tam byla vaše generace s Mariánem Hossou, Zdenem Chárou či Pavolem Demitrou skutečně blízko medaili, ne?
Sami jsme si to pokazili fauly a zbytečnými chybami, prohráli jsme 3:5. Čtvrté místo je s odstupem času úžasné, ale byl to tehdy jeden z nejtěžších momentů mojí kariéry. Bylo těžké to překousnout a vlastně to byl jeden ze dvou případů, kdy jsem kvůli hokeji plakal.

Co byl ten druhý případ?
Když jsme na mistrovství světa juniorů hráli proti Ukrajině o záchranu. Byl jsme na dvacítkách dvakrát, poprvé jsme získali bronz a pak tohle. První zápas série s Ukrajinci jsme prohráli, rozhodovalo se až ve třetím na nájezdy. Zaplaťpánbůh jsme to zachránili. Byl jsem mladý kluk a tohle byla do kariéry brutální zkušenost. Nebylo to jednoduché.

Letos v Miláně jsou hráči z NHL po 12 letech zpátky na olympiádě, ale vy jste osobně zažil poslední takové větší setkání hokejové elity. Na Světovém poháru 2016 jste s týmem Evropy došel až do finále...
Tehdy to byl zajímavý koncept a pamatuju si, že nás všichni odepisovali. Hráli jsme v Kanadě přípravné zápasy, proti nám stál výběr Severní Ameriky do 23 let a strašně nám naložil. Co tam předváděli Connor McDavid a spol., prostě úplní mimozemšťané. My jsme se pak ale semkli, měli jsme taky výborné hráče jako Leona Draisaitla, koučoval nás Paul Maurice.

Už tehdy jako by se hokej měnil více do rychlosti a dovedností, přišlo vám to tak?
Ano, kluci jako McDavid nebo Nathan MacKinnon mají neuvěřitelný talent. Někdy mi v hokeji chybí kreativita, zdá se mi to robotické, ale co předvádí tihle hráči… Tehdy v té přípravě před Světovým pohárem jsem se jednou na střídačce přistihl, že sedím a žasnu jako divák. Bylo to úžasné, a to byli teprve mladí "hajzlíci“.

Co na Kanaďany říkáte teď, jak v Miláně zválcovali svou skupinu?
Kanada je úplně někde jinde. Čechům nebylo v prvním zápase co vytknout, ale Kanaďané když zapnou… V tom posledním utkání proti Francouzům bylo už dávno rozhodnuto, McDavid měl tři body a pořád lítal dopředu i dozadu. A to je na těch velkých hráčích obdivuhodné. Ať si tohohle turnaje fanoušci váží a užívají si to. Loňský Turnaj čtyř zemí v Americe byl takový předkrm a tohle je úplný brutál.

A jak se vám tedy líbí slovenský tým, který šel přes Finy, Italy a Švédy překvapivě rovnou do čtvrtfinále?
Kluci hrají skvěle. Před turnajem jsme mluvili o povinném vítězství proti Itálii a kdybychom sebrali nějaký další bod, bylo by to výborné. Tohle nikdy nečekal. Brankář Samuel Hlavaj se postavil na hlavu, proti Finům byl úžasný. Juraj Slafkovský dospěl, nabral zkušenosti, je sebevědomý na puku, ví o svojí síle v nohách. Hraje týmově.

Koho byste ještě vyzdvihl?
Skvělí jsou obránci Martin Fehérváry, Erik Černák, Šimon Nemec nebo Martin Gernát. Už výsledky ve skupině jsou úspěch, ale tým má navíc. Ve čtvrtfinále máme Němce, papírově nejlehčího soupeře. Američané proti nim ukázali cestu, Draisaitlovi se dostali pod kůži, byl frustrovaný. Musíme si vzít příklad.

Probírali jsme olympiády, na kterých jste hrál. O Soči jste přišel kvůli zranění, ale pak jste s Los Angeles vyhrál Stanley Cup. Jaký byl příběh té sezony?
Byla to sezona, kdy jsem se v Columbusu dvakrát zranil a už jsem toho měl plné zuby. Chtěl jsem skončit, ale díky manželce, v té době ještě přítelkyni, jsem to zkoušel dál. A za půl roku jsem držel pohár. Sport je takový, jsou tam ty sinusoidy a v tom je to krásné. Bylo mi 32 let, už jsem nedoufal, že to vyjde. Nakonec to bylo úžasné.

S trenčínskými kamarády Zdenem Chárou a Mariánem Hossou jste si pak s pohárem udělali ikonickou fotku...
To bylo skvělé, třicet tisíc lidí přišlo na festival, byla to úžasná oslava. Taková, jakou si Stanley Cup zaslouží.

Měl už jste v Miláně možnost potkat Drewa Doughtyho, bývalého spoluhráče z Los Angeles?
Určitě, psali jsme si a po utkání Kanady s Francií jsme se viděli. On je vítěz, má dva Stanley Cupy, dvě zlaté olympijské medaile. To je jeden z nejlepších obránců, které jsem kdy viděl hrát. Samozřejmě už má své roky a nastupuje nová generace –  například Cale Makar. Ale Doughty to má stále v hlavě, zvládá dopředu i dozadu. A je to ještě lepší chlapík. Jsem rád, že jsem ho mohl potkat, a že se mu daří.

I s Markem Židlickým – současným asistentem české reprezentace – jste za Minnesotu odehrál několik sezon. 
Víte co? Proti němu nebylo jednoduché hrát. On byl takový hajzlík, taková sviňa s hokejkou. Nebál se hrát dirty (špinavě), dal vám krosček do žeber, sekeru přes lýtka. Pak jsme se potkali v týmu, skvělý hráč, talentovaný borec. Teď je na trenérské straně, což určitě není jednoduché. Já bych si to nelajznul. Klobouk dolů před nimi.

Neuvažoval jste po kariéře tímto směrem? Teď jste v roli TV experta, máte podcast…
Trenéřina mě tolik neláká. Mám dvě děvčata, možná kdybych měl kluka, táhlo by mě to k tomu více. Mám v Trenčíně zimní stadion, hokejovou školu. Tam se dětem věnuji. Ale co se týče trenérství? To bych spíše chtěl spolupracovat s hráči ohledně sebevědomí a psychického vnímání, což je v hokeji neskutečně důležité. S některými jsem takto na dálku už i spolupracoval.

Jak tedy došlo k založení podcastu Boris a Brambor?
Asi před šesti lety za mnou přišel Boris Valábik. Já už jsem měl myšlenku v hlavě, že bych chtěl spustit nějakou platformu, kde bych přiblížil lidem zákulisí hokeje. Boris přišel s podcastem a sedlo si to jako hrnec na zadek. Je to skvělý parťák, perfektní profík, vyzná se v hokeji. Začali jsme poměrně brzy. Chtěli bychom natáčet častěji, víc pravidelně, ale někdy to nevychází časově. Potkali jsme díky podcastu spoustu skvělých lidí, nejen ze sportu, ale i z jiných odvětví.

Ještě se musíme zeptat na zákrok Dominika Haška, když vás v roce 2007 nechal proletět...
Už je to dávno, ale vzpomínám si. (směje se) Dostal jsem nahrávku do brejku a chtěl jsem si puk sklepnout. V tom jsem zvedl hlavu a vidím Hašana! Už jsem nemohl nic dělat. On se pak ještě rozčiloval, to si vzpomínám, že se hrozně divil, proč rozhodčí pískli faul. Chris Chelios mě pak jel zkontrolovat, jestli jsem OK. Dominika Haška jsme pak měli v podcastu a zasmáli jsme se tomu. Měl jsem pár modřin, ale nic vážného. Vypadalo to hůř.

Poslední věc k reprezentaci – taky jste hrál na MS 2004 a 2015 v Praze…
Češi dokážou vytvořit jednu z nejlepších atmosfér. Slováci jsou samozřejmě lepší, že? (usměje se) Ale MS v Praze byly takové domácí. V roce 2004 jsme hráli o bronz, Američané nás strašně vykoupali v nájezdech, s Pavolem Demitrou jsme skončili snad v rohu. A 2015 jsme úplně vyhořeli, ale co se týče atmosféry i organizace, tak naprosto perfektní. 

Slováky si zároveň tady v Miláně pochvaloval prezident Petr Pavel.
Bylo příjemné, že český a slovenský prezident se potkali při otevření českého i slovenského olympijského domu. Jsme pořád bratři, tak to i já beru. Hrál jsem s mnoha Čechy, je to prostě naše krev.

Založte si účet u Tipsportu a získejte vstupní bonus až 50 000 Kč! Navíc dostanete zdarma 500 Kč na své první sázky!

Share on Facebook Share on Google+ Share on Twitter