Stefan Legein: Démonská strana hokeje

Jméno Stefana Legeina si ve své duševní databázi dokáže zařadit jen skutečný hokejový fajnšmekr. Přitom v mládí byl považován za obrovský talent. Zahrál si na juniorském mistrovství světa, účastnil se mládežnické obdoby All-Star Game - CHL Top Prospects Game, kde mimochodem vyhrál dovednostní soutěž o nejrychlejšího bruslaře. Při vstupním draftu do NHL byl posléze tažen zastupiteli Columbusu Blue Jackets ve druhém kole jako 37. celkově. Až za ním přišel na řadu kupříkladu P. K. Subban či Wayne Simmonds.

Rodák z ontarijského Oakvillu nicméně svůj potenciál nikdy neprodal. Ve své osobní zpovědi o tajemné hokejové stránce pro The Hockey News vyhodnotil, proč tomu tak bylo:

„Je tomu asi osm let, co jsem podepsal kontrakt s klubem v NHL. Den, o kterém jsem celý život snil, nastal. Nebylo to ale takové, jaké jsem si to snad tisíckrát vysnil:

Právě jsem odehrál svůj poslední zápas jako junior v Ontario Hockey League. Byl teplý jarní den. Vzpomínám si na to tak přesně, protože jsem zpočátku měl pocit, že v ten den jsem spočinul na nádherném místě samotného vrcholku světa. Realita však byla taková, že mi skončilo playoff a já byl celý potlučený. Měl jsem problémy s ramenem, zhmožděné obě dvě nohy, nemluvě o psychickém zatížení z posledních měsíců. Samozřejmě, těšil jsem se, že si trochu odfrknu. Jenže moji noví zaměstnavatelé z Columbusu mě okamžitě povolali na farmu do Syrakus. Velice rychle na začátku své profesionální kariéry jsem si uvědomil, že podpisem pod smlouvu jsem upsal též svoji duši a přišel o svobodu. Veškerý entuziasmus byl rázem tatam.

Jen o pár dnů později jsem zažil něco podobného znovu. Promítám si to opět, jakoby to bylo teprve včera:

Bylo příjemné odpoledne a já jsem se procházel kolem centra ve Winnipegu. Zazvonil mi tehdy mobil, na druhém konci byl můj dřívější agent Doug Woods. Řekl mi, že bych mohl reprezentovat Kanadu na blížícím se mistrovství světa, které se mělo hrát v Quebecu. Byl jsem v sedmém nebi. Vždyť mi bylo teprve osmnáct let. Hned jsem si představoval, jak se na ledě proháním s nejlepšími hráči světa. Ukončil jsem hovor s Woodsem, který měl moji účast potvrdit a zavolat mi pak podrobnosti. Obratem jsem ihned volal svým známým, abych se s tím pochlubil. Navíc jsem měl v povědomosti, že trenérem výběru Kanady bude Ken Hitchcock, který tenkrát koučoval Blue Jackets a já jsem se mu tak měl možnost náležitě ukázat. Proč by to nemělo vyjít?

Vystřízlivěl jsem sakra rychle: O pár hodin později jsem přijal telefonický hovor, který můj pohled na slavnou NHL totálně změnil. Hrát na mistrovství mi totiž bylo zatrhnuto. Místo toho jsem měl nastoupit v playoff AHL, kde jsem později měl opravdu "zásadní" roli. Všehovšudy jsem ve dvou utkáních odehrál slovy dvě střídání. Víc akce jsem zažil, když se na mě tehdy sápal opilý bezdomovec v tunelovém komplexu před hotelem. Cítil jsem se podveden, oklamán. Znovu jsem se přesvědčil, že hráči nejsou lidmi, ale věcmi.

Zbytek mého působení na farmě v Syrakusách nestál za nic. Nenáviděl jsem Blue Jackets. Oni mě připravili o rozhodující fázi kariéry. Můj psychický stav byl špatný. Poté, co jsem si na juniorském mistrovství světa zranil rameno a nebyl jsem schopen hrát, se všechno ještě zhoršilo.

Požádal jsem tehdy vedení klubu, abych si vyčistil hlavu doma, kde budu obklopen rodinou a přáteli, a kde se budu moci řádně připravit na další sezónu. To bylo ještě v době, kdy jsem byl o sobě skálopevně přesvědčen, že se jednou dostanu do Síně slávy.

Toho léta se však změnilo pár věcí: Měl jsem spoustu peněz a bylo mi devatenáct, tudíž jsem mohl chodit do barů (ne že bych předtím nechodil, ale teď jsem mohl chodit oficiálně). Jak to tak bývá, do letního nováčkovského kempu jsem nedorazil v nikterak špičkové kondici. V Columbusu z toho byli pochopitelně hodně rozladění. V té době jsem si naplno uvědomil, jak malý rozdíl je mezi úspěchem a neúspěchem. Trpěl jsem depresemi. Pamatuju si, jak jsem na hotelu v koupelně brečel tátovi do telefonu a chtěl za ním odjet do Vancouveru. Měl jsem pohovor v Columbusu, po kterém mi zůstala kyselá pachuť v ústech a hnisavá nenávist k celé organizaci. Chtěl jsem pryč.

V září jsem se ocitl v jakési sestupné spirále. Pařil jsem o sto šest, chodil na párty, dělal jsem všechno, co se nemá dělat, když chcete učinit rozhodující krok do NHL. A potom, když jsem si uvědomil, co se mnou děje, dostal jsem strach. Přímo smrtelný strach z neúspěchu. Strach, že ničeho, co jsem si vysnil, nemusím dosáhnout. Celý svět mi mohl stát u nohou a já přitom nemohl dobýt tu nejjednodušší překážku - svoji vlastní mysl.

Vedl jsem sáhodlouhé diskuze s rodiči i mým agentem o tom, co dělat dál. Moje tělo a mysl však nebyly s to se jednoduše nastartovat. Nezbývalo mi nic jiného nežli informovat Columbus, že nejsem schopen absolvovat předsezónní přípravu.

Pro mě jako kluka, který nebyl schopen dělat svoji práci, to byla obrovská rána.

Vzpomínám si, že mi pak pořád zvonil telefon. Až do té míry, že jsem ho musel vypnout. Někteří chtěli slyšet můj příběh, někteří si mysleli, že mě přesvědčí vrátit se na cestu k pohádce nazývané NHL a našli se i tací, kteří mě chtěli jen urážet za to, jak jsem hloupý. Naštěstí pro mě, jsem měl tenkrát bezmeznou podporu úzkého okruhu mých nejbližších přátel a rodiny, za což jim zůstanu na do smrti vděčný.

Když si to teď zpětně vybavuju, bylo to období, kdy mi připadalo, že mám za dveřmi samotného ďábla. Každý si o mně utvářel nějaký názor, někteří mě nesnášeli a já jsem si to jako mladý kluk hrozně bral. Odešel jsem tedy za pár kamarády do St. Catharines. No odešel, spíše utekl. Vzal jsem nohy na ramena od toho všeho.

Tady se mi postupem času začalo stýskat po mé první lásce, kterou jsem kdy poznal - po hokeji. Měl jsem štěstí, protože ve městě byl hokejový mančaft, který mě mezi sebe prostřednictvím jednoho mého přítele vzal. Makal jsem na sobě asi měsíc a postupně jsem nabyl dojmu, že mi nohy i ruce celkem dobře fungují. Navázal jsem tedy kontakt s Columbusem a na Nový rok jsme se společně rozhodli. Cítil jsem se připraven to znovu zkusit.

Bylo mi jasné, že návrat nebude snadný. American Hockey League byla tehdy pochopitelně v plném proudu, já jsem byl pět měsíců mimo a kdekdo mohl nabýt dojmu, že jsem někomu přišel ukrást práci. Něco jsem tu pak odehrál, ale posledních šest týdnů jsem vynechal, protože jsem si zlomil ruku a podrobil se chirurgickému zákroku. Tehdy jsem poprvé na předpis dostal léky proti bolesti.

Po sezóně jsem se vrátil domů s úplně novým pohledem na život. Byl jsem si jistý, že jsem připraven začít nanovo.

Následující sezóna proběhla dobře. Záhy jsem byl vyměněn do Philadelphie, kde jsem tak dostal možnost hrát pod trenérem Gregem Gilbertem, kterého jsem dobře znal z juniorů, a který v té době vedl záložní celek Flyers - Adirondack Phantoms. Všechno klapalo až do dalšího ročníku.

To jsem si poranil rameno (znovu jsem do sebe ládoval prášky) a pak byl trenér Gilbert vyhozen. Můžu říct, že od prvního dne, co přišel nový kouč, jsem si připadal jako v nějakém hrozném snu, jako bych zažíval nějaké deja vu ze Syrakus. Spoustu zápasů jsem proseděl (a to ještě v tom lepším případě) na střídačce. Byl jsem vyvrhel, ztracená existence, hračka, kterou někdo odložil a už ji nechtěl. Začal jsem brát prášky ve velkém, abych se zbavil úzkosti. Jak se věci zhoršovaly, bral jsem jich víc a víc.

Když to nyní píšu, je mi zle od žaludku, jak na to vzpomínám. Byl jsem nervózní, vzal jsem si prášek. Stále jsem byl nervózní, vzal jsem si druhý a třetí… Byly dny, kdy jsem musel spořádat 10 i 15 pilulek, abych vůbec mohl fungovat. Bylo jen otázkou času, kdy se něco přihodí. A přihodilo…

Jednoho chladného rána jsem pod značným vlivem všech možných medikamentů naboural auto, přičemž jsem měl to štěstí, že jsem zranil jenom sebe a nikoho jiného.

Byly asi čtyři hodiny ráno, krvácel jsem z nosu a v tom mrazu jsem měl na sobě jen sako, šortky a žabky. Na místo nehody přijeli od OnStaru (mimo jiné odtahová a nehodová služba, pozn. autora), kteří zavolali policisty. Moc si z toho nepamatuju. Snad jen cestu domů, kterou jsem pak musel jít pěšky.

Druhý den ráno, když jsem se z toho trochu probral a přebral tu hromadu papíru spojenou s porušením dopravních předpisů, jsem si zapamatoval pár pravidel:

Za prvé, když se napiješ nebo nafetuješ a chceš pak řídit, je lepší rovnou vyhodit klíče do popelnice. A za druhé, ujisti se, že máš zaplacený pojištění. Horko těžko se mi o několik dnů později před soudcem vysvětlovalo, jak jsem mladý, hloupý, že to je moje první auto, jsem v jiné zemi apod., protože mi za to reálně hrozilo vězení. Soudce pro mě naštěstí měl pochopení. I tak moje auto bylo na odpis a pokuta byla pořádně mastná.

Tenkrát jsem si vážně myslel, že ta nehoda pro mě bude budíčkem. Jenže jsem se mýlil. Zachvátila mě snad ještě větší úzkost.

Hokejový svět je v jistém smyslu malý a vše se dostane ven. Sportovní průmysl je v tomto ohledu nekompromisní. Stačí jedna chyba a svoji práci můžete rázem ztratit a nikdy se k ní už nevrátit. Jako kdybyste měli obavu z toho, že uděláte pravopisnou chybu a vyhodí vás kvůli tomu z práce. Pořád se mi to točilo v hlavě.

Během sezóny se to zhoršovalo. Vzpomínám si, že jsme jednou hráli v Adirondacku, odehrál jsem jeden z lepších zápasů a připsal si tuším i asistenci. Když jsme pak přijeli utrmácení domů, nešlo mi usnout. Tehdy jsem se spánkem měl hrozné problémy. Většinou jsem naspal jen něco kolem tří hodin. Tak jsem přešel k obvyklému postupu: Vzal jsem si dva prášky, pak další dva, pak další dva… Myslím, že tu noc jsem jich spořádal jako normální člověk za měsíc. Druhý den ráno (vlastně o den později) jsem se doploužil na trénink, přičemž jsem měl za to, že se den předtím hrál zápas. Až později jsem zjistil, že mezitím proběhl celý den, na který si dosud absolutně nepamatuju.

Vzpomínám si však, jak si na mě ukazovali spoluhráči, jak o mně štěbetali. Trenérům můj stav samozřejmě též neunikl. Poslali mě do Greenville (ECHL), kde jsem se měl rozehrát po zranění ramene, ale pravý důvod byl jiný.

Jak sezóna pokračovala, začal jsem si pomalu uvědomovat, jak špatně na tom jsem. Doslova jsem zíral ďáblovi přímo do očí. Připraven zemřít jsem ale nebyl, ačkoliv jsem dočista ztratil vůli k životu.

Sledoval jsem, jak moje hodnota jakožto hokejisty i člověka klesá. Nezbývalo mi nic jiného, než se s tím vyrovnat. Byl jsem juniorskou hvězdou, zažil jsem si své na farmě v Syrakusách, abych se později vrátil a v AHL nastřílel skoro 25 gólů za sezónu, myslel jsem si, že konečně prorazím a dostanu se do vysněné NHL, jenže zranění, moje hloupost a řada dalších okolností, můj sen rozcupovala.

Vrátil jsem se domů. S mojí matkou jsem vedl jeden z nejtěžších životních rozhovorů. Bylo to těžké. Cítil jsem, že jsem neselhal jenom jako hráč, ale též jako syn.

Po mé poslední sezóně v Adirondacku jsem nastoupil do ambulantního programu, ve kterém jsem měl možnost o svých problémech mluvit třikrát i čtyřikrát týdně, což mi nepředstavitelně pomohlo. Konečně jsem se mohl zpovídat lidem, kterým byla nějaká NHL ukradená a brali mě v potaz jen jako člověka.

Ten program mě vyslal na správnou cestu. Smířil jsem se s myšlenkami na moji neslavnou hokejovou kariéru a začal mít radost z nehokejových věcí. Jsem spokojený a to je jedna z nejdůležitějších věcí v životě.“

Naposledy hráč Tulsy Oilers (ECHL) se do NHL neprosadil, ačkoliv to posléze zkoušel ještě v organizaci Los Angeles či Toronta. Za Syrakusy, Adirondack, Manchester Monarchs a Toronto Marlies v Americké hokejové lize nastoupil celkem ke 265 zápasům, v kterých zaznamenal rovných 100 bodů (54+46). Kariéru si zpestřil v druholigové švédské a německé lize. Jeho mimořádný talent však zůstal Síni slávy vzdálen na několik světelných let.

Založte si účet u Tipsportu a získejte vstupní bonus až 50 000 Kč! Navíc dostanete zdarma 500 Kč na své první sázky!

Share on Facebook Share on Google+ Share on Twitter