Vzestup a pád Quebecu. Uvidíme kanadský klub znovu v NHL?

Co si budeme povídat, Kanada je Kanada. Byť můžeme spekulovat, zda je skutečnou kolébkou tohoto sportu, jisté je, že v současnosti není na téhle planetě hokeji oddanější země. Návrat Winnipegu na mapu NHL byl nepochybným zpestřením. V souvislosti s problémy Coyotes se proto opět a čím dál hlasitěji přetřásá možnost znovuzrození Quebecu.

A je fuk, že už by se nejmenovali Nordiques.

Trocha historie

Quebec Nordiques byli původně součástí konkurenční World Hockey Association. Odvážný podnik se představil světu v listopadu 1971, tvořit ho mělo dvanáct klubů. NHL tehdy na hokejistech dost skrblila, poněkud nepochopitelně bránila vstupu hráčům mladším dvaceti let. Podnikavci identifikovali díry na trhu a šli do toho.

Začátky byly krušné. Z dvanácti týmů zanikly dva ještě do faktického startu soutěže. Calgary Broncos a Miami Screaming Eagles (angličtináři ocení vynalézavost stran volených názvů) odpadli a ihned je nahradili Philadelphia Blazers a Cleveland Crusaders. Dayton Arrows se přestěhovali do Houstonu a ze San Francisca Sharks se po složitých porodních bolestech nakonec stali Quebec Nordiques.

Dodejme, že Nordiques jsou zkomoleninou Northerners nebo Northmen, tedy volně „seveřané“, neboť šlo o jeden z nejseverněji položených profesionálních sportovních klubů v Severní Americe. Taky proto je součástí loga iglú (plus hokejka a puk).

Prvním trenérem Quebecu byl jen tak mimochodem Maurice Richard, někdejší legenda nedalekého Montrealu Canadiens. Po dvou zápasech však toho času jednapadesátiletý chlapík odstoupil „ze zdravotních důvodů“.

Klub fungoval dohromady 23 let. V roce 1979 se stal po krachu WHA součástí NHL, se slavnější ligou fúzovaly tři kanadské organizace – Edmonton, Winnipeg, Quebec, které doplnil New England (nově Hartford) Whalers z USA.

Zájem byl hlavně o kanadské kluby. Další životaschopné organizace – Cincinnati Stingers a Birmigham Bulls – nebyly přijaty a obdržely 1,5 miliónu dolarů bolestného. Nakrmit stále větší ligu bylo čím dál složitější. Kdo se toho nebál, lovil v Evropě. Jenomže odtud směli do NHL legálně jen Skandinávci; Češi a Slováci jen po splnění velmi přísných podmínek, věkově za zenitem, Rusové neměli šanci vůbec. Na emigraci si troufnul málokdo.

Lepší i horší časy

Peter a Anton Šťastní v roce 1980 tu odvahu našli. Marián je následoval o rok později, cestu zpoza železné opony ovšem hledal velmi obtížně, neboť po odchodu bratrů ho STB úplně zničila. Nemohl sehnat ani obyčejnou práci, natož hrát hokej. Deprese zaháněl běháním. Nakonec se přes Maďarsko a Jugoslávii do Kanady dostal. Vztah mezi ním a Peterem, který nejstaršímu z tria sdělil záměr emigrovat na poslední chvíli (nejmladšího Antona bylo snadné přibrat s sebou, neměl rodinu), zřejmě už nikdy nebyl jako dřív. I tak dohromady váleli a Quebec se s pomocí tří Slováků stal konkurenceschopným.

Klub, jímž později prošli Joe Sakic nebo Mats Sundin, a za který odmítl hrát první borec draftu 1991 Eric Lindros, se sesypal začátkem devadesátých let. Nevelký Quebec byl jedním z nejmenších trhů v NHL, podle expertů po Green Bay Packers z NFL druhý nejmenší napříč severoamerickými soutěžemi.

Život dále komplikovalo, že v Quebecu se mluví francouzsky. Nepříjemný patriotismus těchto lidí je všeobecně dobře znám; zatímco Montreal je aspoň skutečnou metropolí, do Quebecu se volným hráčům zrovna nechtělo. V Montrealu navíc byla francouzština v kabině výhodou, ale nikoli nutností. Dvojjazyčně mluvili také hlasatelé v Ottawě. V quebecké hale zněla v té době jen a pouze francouzština.

Slabý kanadský dolar dotvořil smrtící mix. Závěrečné křeče probíhaly podle scénáře, jaký známe ze současnosti. Tak jako nynější vlastníci Coyotes prosil rovněž tehdejší majitel Nordiques Marcel Aubut u radních o finanční pomoc a injekci na výstavbu haly. Odmítli ho. A tak klub raději prodal.

Přijali ho v Denveru, ve státě Colorado. Ve hře byly názvy jako „Black Bears“, „Colorado Blizzards“, v podstatě schválený už byl „Rocky Mountain Extreme“. Jak už víme, nakonec vyhrála Lavina.

Ironií budiž, že vážní zájemci o Nordiques byli v té době také... z Phoenixu!

Život po životě

Tam dnes hokej umírá, volení zástupci daňových poplatníků odmítli dotovat novou halu. Zmiňováno je opět stěhování. Zájemců je několik, včetně Quebecu. Obnovit rivalitu frankofonních Canadiens a Nordiques by bylo fajn. Kanadský dolar je silnější než v minulosti, i když pochybnosti o hospodářské síle quebecké oblasti přetrvávají.

Ačkoli jsou favorizována hlavně americká města, jak nedávno napsal magazín Hockey News: „Expanzi nelze diskutovat, aniž byste pohovořili o Quebec City. Šanci si zaslouží minimálně stejně, ne-li víc než třeba Atlanta.“

Houston je při jakémkoli rozšiřování nebo stěhování v NHL určitě číslo jedna. Už teď má halu splňující ta nejpřísnější měřítka. Také počet obyvatel 2,28 miliónu je vyšší než u několika již existujících lokalit NHL. Moderní arénu ale v současnosti má i Quebec, jemuž rozhodně nechybí hokeje lační fanoušci. Nepotřebují se nic učit, zimní hře rozumí a dobře ví, jak podpořit svůj tým.

Ano, Quebec City má pořád jen půl miliónů obyvatel. Byl by jedním z nejmenších měst v NHL. Na druhou stranu, když lize nevadila hala Coyotes pro 4 600 diváků... Ani Winnipeg není žádné velkoměsto, nicméně fanoušky má loajální a věrné. Jak je v Kanadě obvyklé.

Bohužel je tu opět problém s francouzštinou, většina obyvatel Quebecu anglicky vůbec nemluví. Pro hráče by bylo v době intenzivní komunikace na sociálních sítích složité vytvořit si s místními vztah.

Ať už preferujete důvody pro či proti, znovuzrození Quebecu asi není příliš reálné. Ale je hezké o něm snít.

Založte si účet u Tipsportu a získejte vstupní bonus až 50 000 Kč! Navíc dostanete zdarma 500 Kč na své první sázky!

Share on Facebook Share on Google+ Share on Twitter