Dead Puck Era: Doba, kdy hokej odpočíval, aby se vrátil silnější

Průměrný počet gólů na zápas (oba týmy dohromady) osciluje v posledních letech kolem hodnoty 6,1 až 6,3. To jsou velmi vysoké hodnoty, které fanoušci nepamatují od divokých osmdesátek a začátku 90. let. Vrchol zažila liga v sezóně 1981/82, kdy padalo průměrně 8,01 gólu na utkání. Ještě dalších deset let se tato cifra pohybovala kolem sedmi branek. Po sezóně 1992/93 nastal dramatický pád, který měl dno poslední sezónu před výlukou, kdy průměr gólů klesl až k hranici pěti na zápas. 

Právě toto období druhé poloviny devadesátých let a přelomu milénia bývá nazýváno jako tzv. „éra mrtvého puku“, neboli „dead puck era“, kterou ukončila až výluka v sezóně 2004/05, jejímž výsledkem byla radikální úprava pravidel ve prospěch ofenzivního pojetí hry.

Proč zrovna toto označení? Pojem "mrtvý puk" (anglicky Dead Puck) neodkazuje na fyzickou vlastnost puku, ale je to metafora pro "mrtvou hru" – tedy hokej, který byl kvůli extrémní defenzivě neatraktivní a chudý na góly. Odborníci a novináři toto období také často označují za „dobu temna“ v NHL.

Zlomový bod: New Jersey Devils a „Past“

Ačkoliv různé defenzivní systémy existovaly dříve, za skutečného architekta této éry je považován trenér Devils Jacques Lemaire a jeho systém pasti ve středním pásmu. Jak to fungovalo? Ve stručnosti to lze popsat asi takto: bránící tým se nesnažil napadat hluboko v útočném pásmu. Místo toho se čtyři nebo pět hráčů sešikovalo ve středním pásmu, kde ucpali prostor. Soupeř nemohl projet středem a byl nucen puk jen nahazovat, což vedlo k rozbití plynulosti hry.

Ve finále Stanley Cupu 1995 New Jersey Devils doslova smetli 4:0 na zápasy ofenzivně laděný Detroit. Celá liga pochopila, že defenzíva vyhrává tituly. Ostatní týmy začaly tento systém okamžitě kopírovat a NHL se změnila v tzv. copycat league (ligu napodobitelů). To bývá často označováno za hlavní problém. Ani ne tak samotný systém, jako skutečnost, že ho začaly používat ostatní týmy, včetně těch s minimem talentu. 

Z defenzivní taktiky se stal virus, který infikoval celou ligu.

Lemaire jako Bowmanův žák

Jacques Lemaire strávil celou svou dvanáctiletou hráčskou kariéru v Montrealu (1967–1979), kde vyhrál s Canadiens osm Stanley Cupů. Většinu tohoto období jej vedl Scotty Bowman, který používal systém velice podobný pasti ve středním pásmu. Lemaire tak svůj defenzivní systém nevymyslel „od píky“, jak by se mohlo zdát, ale do značné míry jej vybudoval na principech, které si osvojil právě pod legendárním koučem. 

Rozdíl byl v tom, že zatímco Bowman využíval defenzivu jako odrazový můstek pro útok, Lemaire v New Jersey (kde nebyl tak talentovaný kádr jako tehdy v Montrealu) tento systém „překlopil“ do čistě destruktivní podoby. Cílem nebylo jen získat puk, ale úplně zastavit hru.

Symbolickým vrcholem tohoto vztahu bylo právě výše zmiňované finále Stanley Cupu 1995. Na jedné střídačce stojí žák Jacques Lemaire (New Jersey Devils) se svou extrémně zdokonalenou „pastí“, na té druhé sleduje učitel Scotty Bowman (Detroit Red Wings) drtivou porážku své ofenzivní mašiny. Je fér poznamenat, že Bowman byl v Detroitu druhý rok, tým si teprve formoval a pohárových úspěchů nakonec záhy dosáhl. 

Neviditelná pravidla

Dalším klíčovým aspektem poklesu gólové produkce byl až příliš benevolentní metr rozhodčích. Zámořští analytici často poukazují na to, že rozhodčí v této době prakticky přestali pískat hákování a držení, pokud hráč vyloženě neupadl. Hráči jako Jaromír Jágr museli v té době doslova „odtáhnout“ dva obránce na zádech, aby se dostali k zakončení. Tehdejší argumentace ligy byla o obavě, že příliš mnoho vyloučení zkazí plynulost hry, ale výsledek byl opačný – hra se stala statickou a pomalou.

Velmi podobné to bylo i na mezinárodní úrovni. Když si dnes pustíte kterýkoli zápas z Nagana 1998, musíte si klást otázku, podle jakého klíče rozhodčí vlastně vybírali zákroky k odpískání? Každou minutu se jich totiž odehrálo na ledě obvykle několik. 

Problémem bylo i to, co rozhodčí tolerovali mimo souboje o kotouč. Typické bylo tzv. zpomalování bez puku. Šlo o to, že jakmile útočník nahrál a chtěl se rozjet do volného prostoru, bránící hráč mu "náhodou" zastoupil cestu nebo ho na sekundu přidržel. Dnes je to jasné bránění ve hře, tehdy to byla "dobrá defenzivní práce". Populární taktika „přihraj a jeď“ prakticky zanikla, protože útočník, který přihrál, byl okamžitě fyzicky zablokován, i když už puk neměl.

Tehdejší tisk často citoval větu: "You have to fight through the jersey" (Musíš se probojovat skrz dres soupeře). Obránci se někdy doslova věšeli na hvězdy jako zhmotněné stíny.

Dalším z hodně kritizovaných prvků byl zákaz přihrávky z obranného pásma za červenou čáru. Toto pravidlo přímo nahrávalo „pasti“. Týmy nemohly využít rychlý dlouhý pas k přečíslení. Musely puk „propasírovat“ přes střední pásmo, kde už ale čekal seřazený defenzivní val soupeře.

Éra „Goliášů“ v brankovišti

Zatímco v 80. letech byli brankáři v průměru menší a mrštní, tak se začátkem devadesátek přišla doba „obrů“ jako Patrick Roy nebo Jean Sebastien Giguere. Spolu s masivním zvětšováním výstroje tak došlo k transformaci brankáře z atleta, který puky chytá, na „blokovače“, který puky prostě zastavuje svou plochou.

Přispěla k tomu nejen změna materiálu na výrobu brankářských betonů, ale i jejich vzhled a rozměry. A to nejen co se týče betonů, ale i ostatních částí gólmanské výstroje.

Ještě v osmdesátkách byly brankářské betony vyráběny z kůže a vycpávány jeleními chlupy. Tím, jak se kůže během zápasu nasákla vodou, mohly betony ztěžknout až o 4 kilogramy. Tvarově byly měkké, kulaté a puky se od nich neodrážely – spíše se u nich zastavily. 

Nástupem syntetických kůží a lehkých pěn se staly najednou lehkými, nepromokavými a taky tužšími. To umožnilo jejich zvětšení, aniž by brankáře omezovaly v pohybu. Puky se od nich navíc začaly odrážet jako od betonové zdi, což úplně měnilo dynamiku dorážek.

Změnil se také jejich tvar a výška. Sahaly gólmanům vysoko nad kolena, téměř až k pasu, aby při pokleku úplně uzavřeli prostor mezi nohama. Díky hranatějšímu tvaru získaly vnitřní hranu, která umožnila betonu dosednout celou plochou na led. Brankář už nemusel mít nohy u sebe, aby prostor uzavřel – stačilo být v rozkleku a led byl neprostupný.

Když k tomu připočteme větší lapačky, ramenní chrániče zvednuté až k uším, všelijaké vycpávky a „buřtíky“ mezi chrániče a XXXL dresy, nemůžeme se divit, že gólmany tehdy mnozí posměšně nazývali „pohyblivé matrace“. 

Kombinace Lemairova systému (který nutil střelce k ranám z dálky) a této obrovské výstroje tak vedla k tomu, že brankář nemusel mnohdy předvést žádný zákrok. Stačilo, aby byl správně postavený.

Scott Stevens: Predátor v srdci pasti

Jestliže Lemaire dodal Devils a vlastně celé éře „mrtvého puku“ taktiku v podobě neprostupné pasti, zvětšená výstroj dodala plochu a rozhodčí přidali legální rámec, tak hráči jako Stevens a jemu podobní dodali strach.

Na vysvětlenou je třeba dodat, že v námi zmiňované době platilo nepsané, ale všemi respektované pravidlo: „Jakmile se dotkneš puku, jsi legitimní cíl.“ Rozhodčí tolerovali dohrání souboje i sekundu nebo dvě poté, co byl puk pryč.

Past ve středním pásmu fungovala jako trychtýř. Útočník byl vytlačen z křídla do středu, kde se prostor zužoval. V momentě, kdy hráč sklonil hlavu, aby zkontroloval puk v té skrumáži těl, stal se terčem.

Scott Stevens nebyl jen elitním obráncem – byl psychologickou zbraní. Jeho přítomnost na ledě nutila soupeře k neustálé ostražitosti, která často hraničila s paranoiou. Nebyl to jen hokejista, byl jako zákonodárce, který na modré čáře s brutální efektivitou trestal jakýkoliv náznak nepozornosti.

Ke všemu tehdy technicky neporušoval pravidla. Trefoval se ramenem (ne loktem) a mířil přímo na střed hrudi a čelisti. V té době se případný zásah hlavy netrestal, pokud byl loket u těla a nohy na ledě.

Fráze "Keep your head up" (měj hlavu nahoře) byla mantrou. Pokud hráč dostal ránu, vina se svalovala na něj, ne na agresora. To Stevensovi, a jemu podobným, umožňovalo legálně ukončovat kariéry soupeřů.

Legendární oběti jako memento

Zákroky kapitána Ďáblů nebyly jen běžné hity, byly to momenty, které definovaly celé série play-off a především ovlivňovaly celé kariéry obětí. Jeho „strom“, kterým v roce 2000 ve finále konference vypnul Erica Lindrose, v podstatě ukončil éru dominance kapitána Flyers - zřejmě nejvýraznějšího silového útočníka své doby. 

Další jeho obětí byl kapitán Kačerů z Anaheimu Paul Karyia. Ve finále Stanleyova poháru 2003 ho ve středním pásmu Stevens sestřelil takovým způsobem, že si šikovný útočník poležel na ledě pár minut v bezvědomí. I když se tehdy hrdinsky vrátil a dal gól, zpětně přiznal, že si ze zápasu nic nepamatuje.

Co na to hvězdy?

Reakce největších hvězd na tuto éru se pohybovaly na škále od otevřeného znechucení, frustrace až po rezignovanou adaptaci. A v některých případech i otevřené vzpoury proti vedení ligy. Pro hráče, kteří vyrůstali v ofenzivních 80. letech, byl přechod do hokejového „vězení“ šokem.

Asi nejhlasitějším kritikem byl Mario Lemieux. Notoricky známý je jeho výrok, že NHL se stala „ligou pro průměrné hráče“ (doslova prohlásil „garage league“). Jako vysoký, technický hráč byl pro obránce v éře mrtvého puku ideálním terčem pro tzv. „water-skiing“ – kdy se na něj obránce doslova zavěsil hokejkou jako na vlečné lano a rozhodčí vše v klidu sledovali. 

Jeho frustrace dosáhla vrcholu v roce 1997, kdy poprvé ukončil kariéru (oficiálně kvůli zdraví, ale herní styl NHL v tom hrál obrovskou roli). Když se v roce 2000 vrátil, musel svůj styl změnit. Ubylo sólových úniků přes celé hřiště a přibylo poziční hry.

To Brett Hull, jeden z nejlepších střelců historie, bojoval proti defenzivnímu systému veřejnými urážkami na adresu vedení ligy i trenérů (včetně vlastních). Proslul výrokem, že trenéři jako Lemaire „vysávají ze hry veškerou radost“. Na druhou stranu rychle pochopil, že v zahuštěném středním pásmu se nedá bruslit. Stal se z něj „stín“. Naučil se najít si volný prostor o velikosti několika centimetrů, kam mu spoluhráč poslal puk, a on ho z první napálil do brány. 

Asi nejlépe to ilustruje historka z jeho působení v Detroitu. Když mu mladý spoluhráč Boyd Devereaux jednou během zápasu nenahrál do šance a na střídačce se hájil slovy: „Brette, nemohl jsem, byl jsi úplně obsazený,“ Hull ho okamžitě usadil. „Boyde,“ odsekl kanonýr, „v téhle lize jsem dal přes 600 gólů jako obsazený. Tak mi ten puk prostě koukej hodit!“

Dopady této éry se nevyhnuly ani tomu největšímu z největších. Wayne Gretzky alias Great One zažil vrchol éry „mrtvého puku“ na sklonku své kariéry v Rangers. Pro něj, jako pro architekta prostoru a přihrávky, byla „past“ noční můrou. Když v roce 1999 končil, hokej vypadal úplně jinak než ten, do kterého v roce 1979 vstupoval. Gretzky byl diplomat, ale i on přiznával, že bránění je teď v NHL až příliš snadné na úkor útoku.

Jágrova vzpoura

Jako jeden z mála dokázal v této době dominovat Jaromír Jágr. Éra „mrtvého puku“ ho zastihla na vrcholu sil (vyhrál čtyřikrát Art Ross Trophy v řadě v letech 1998–2001), a zatímco ostatní si stěžovali, Jágr začal ještě víc makat. 

Pochopil, že kličky v rychlosti přestávají fungovat, protože obránce ho – za tichého přihlížení sudích – prostě zahákuje, a jediná možnost je odvézt ho na zádech až k brance. Dokonale tak zužitkoval své přednosti: mohutné svalnaté nohy a spodní část zad, získané dlouholetou tvrdou dřinou na rodinném statku, k odstavení soupeře. Osvojil si a zdokonalil styl „hokeje u mantinelu“. Přijel do rohu, nechal se „přimáčknout“ obráncem, kterého ale díky své síle udržel na zádech a dokázal rozehrát. 

Expert ESPN Barry Melrose tehdy řekl: „Jágr je jediný hráč, který dokáže hrát se dvěma lidmi na zádech a stále vypadat, že má situaci pod kontrolou.“ Dalším, kdo tento jeho herní přínos ocenil, byl i legendární Don Cherry, který zrovna neoplýval kdovíjakými sympatiemi k evropským hráčům. Když se Jágr na sklonku své bohaté zámořské kariéry střelecky trápil v dresu Bostonu, byl to právě výstřední komentátor pořadu Coach’s Corner, který se ho zastával s odkazem na jeho přínos v osobních soubojích a při hře kolem mantinelů.

Konec doby temna

Éra pasti a mrtvého puku skončila s výlukou v sezóně 2004/05, která namísto obav o další existenci nejprestižnější hokejové ligy světa paradoxně tuto ligu zachránila. Byla to krize, která ligu málem zlomila, ale nakonec ji donutila dospět. Vedení pochopilo, že pokud se hokej nevrátí k rychlosti a gólům, ztratí nejen příjmy z televizních smluv, ale především své věrné fanoušky.

Reakcí bylo zavedení radikálních změn pravidel, které spočívaly především ve zrušení pravidla o přihrávce přes dvě čáry, přísnější posuzování hákování a držení, úpravy brankářské výstroje a omezení hry gólmanů s pukem.

Asi nejzásadnějším zásahem do samotné DNA hokeje bylo zrušení pravidla o přihrávce přes dvě čáry. Toto pravidlo totiž po desetiletí definovalo, jak se hokej takticky hrál a jak vypadal. Zjednodušeně řečeno, hráč nesměl převzít přihrávku z vlastního pásma, pokud puk přeťal červenou středovou čáru.

Zrušením tohoto pravidla se hra neuvěřitelně natáhla. Obránci mohli začít posílat dlouhé pasy přímo na útočnou modrou, což je občas nazýváno jako fenomén tzv. home run pass. Bránící hráči museli ustoupit, což otevřelo prostor uprostřed hřiště pro větší kreativitu. 

Znamenalo to i vzestup a dominanci ofenzivních beků jako Erik Karlsson nebo později Cale Makar či Quinn Hughes, protože jejich schopnost vidět a narýsovat dlouhou, přesnou nahrávku se stala cennou zbraní.

Liga zavedla mnohdy až drakonické trestání drobných faulů hokejkou, což vedlo k extrémnímu nárůstu počtu přesilových her a tím i ke zvýšení gólové produkce.

Vedení soutěže si posvítilo i na maskované muže. Brankáři se stali příliš dominantními. NHL proto zasáhla ve dvou rovinách. Zmenšila jejich výstroj (zúžily se betony a celkově se zmenšily chrániče včetně lapačky) a zavedla lichoběžníkovou zónu za brankou jako jediný prostor, kde může gólman hrát s hokejkou. Toto pravidlo cílilo na brankáře typu Martina Brodeura, kteří perfektně rozehrávali puky a likvidovali tím útočné nahazování soupeře.

Nesmíme opomenout ani zavedení samostatných nájezdů, které mělo přinést větší dramatičnost a vnést do hry víc individuálních dovedností. A fakticky to znamenalo definitivní konec remíz.

Změna pravidel se dokonale trefila do příchodu dvou supertalentů: Sidneyho Crosbyho a Alexandra Ovečkina. Ti se stali tvářemi "nové NHL". Když se po výluce v roce 2005 znovu rozsvítila světla v halách, na led už nevyjeli jen gladiátoři v obřích výstrojích, ale umělci na bruslích.  

Epilog

Éra mrtvého puku nebyla pro NHL jen obdobím defenzivního temna, bylo to něco jako očistná lázeň, kterou hokej musel projít, aby znovu našel svou identitu. Možná bychom to mohli shrnout do výroku: hokej neumřel, jen si potřeboval na chvíli odpočinout, aby se vrátil silnější.

Share on Facebook Share on Google+ Share on Twitter