NHL.cz na Facebooku
Díky, Kene! Jak Montreal zachránil hokej a zastavil Broad Street Bullies
8. září 2025, 10:30
Jiří LacinaKen Dryden tento víkend zemřel. Pozoruhodný život už jsme na našich stránkách rekapitulovali. Mezi hlavní aktiva Drydenova odkazu nepochybně patří fenomenální kniha The Game. Bývalý brankář Canadiens v ní mimo jiné vypíchl jeden z významných okamžiků evoluce zámořského hokeje.
Udělal to způsobem sobě vlastním. Se smyslem pro detail, jakým disponuje jeden člověk z miliónu. Precizně, citlivě, nenásilně. Přitom vypravěčsky strhujícím způsobem. Připomeňme si ten příběh publikací upraveného článku, který vyšel na nhl.cz před patnácti lety. Pokusme se ukázat mladším, v čem tkvěl Drydenův ojedinělý pozorovací i spisovatelský talent.
Doba temna aneb praly se celé střídačky
Sedmdesátá léta NHL byla ve znamení rozšíření ligy, k němuž došlo v roce 1967. Skončila éra „Originál Six“, tedy šesti původních klubů, které spolu zápolily od roku 1942. Přibylo dalších šest celků, rozdíly mezi staro a novousedlíky přispěly k otevření a zatraktivnění hry. Prvním týmem nové vlny, jehož výkonnost dosáhla úrovně tradičních příslušníků ligy, byla Philadelphia Flyers.
I docela nezkušený a začínající hokejový fanoušek zřejmě ví, čím Flyers svůj projev orámovali. Agresivní, neurvalou hrou; provokacemi, výhrůžkami, fauly všeho druhu. „Capo di tutti capi“ Bobby Clarke byl veleben pro své herní zaujetí, které „zůstávalo na ledě i po opuštění ledové plochy“. Pro dokonalou schopnost strhnout spoluhráče. O tom nelze smlouvat. Bohužel účel světil jakékoli prostředky. Protivníci na setkání s kudrnatým cukrovkářem (Clarke trpěl diabetem I. typu) nevzpomínali v dobrém.
„Vypíchnu ti obě oči,“ odkrývá ve své biografii Hokej na dvoch kontinentoch Clarkeovu dikci Peter Šťastný.
Pokud jste měli na konci 20. století pocit, že NHL byla hrubá a násilná, zaměřte pozornost do sedmdesátých let. Hra byla nesporně pomalejší, nedokázalo k tolika srážkám ve vysoké rychlosti, co se ale dělo po jejím přerušení, nemělo obdoby. Led se nezřídka měnil v ring bez pravidel. Titulní stránky novin zdobily otázky: „Co se to stalo s naší hrou?“
Koloritem doby byly hromadné bitky, do nichž se běžně zapojovaly celé střídačky (její opuštění začalo být později penalizováno). Výjimkou nebyla utkání, jejichž poslední dvě minuty se hrály i půl hodiny. Velmi zajímavě na vše vzpomíná rozhodčí Ray Scapinello (v NHL 1971-2004) ve vynikající biografii „Between the lines“.
Nejhorlivější partou v šíření hrubosti byli Clarkeovi „Broad Street Bullies“. V letech 1974 a 1975 dosáhla jejich výkonnostní křivka vrcholu. Po finálových triumfech nad Bostonem, respektive Buffalem, oslavili ve Philadelphii nadvakrát Stanley Cup. Fanoušci Letců jásali, zbylá část hokejového národa měla v ústech zvláštní pachuť.
Kdo zastaví vládu násilí? A kdy to bude?
Stopka přišla v roce 1976, kdy Philadelphia potkala ve finále Montreal.
Fandila jim celá liga
V kanadské metropoli se zrovna formovala historicky třetí vítězná dynastie. Halou Forum se proháněli Guy Lafleur, Pete Mahovlich, Steve Shutt, Guy Lapointe, Jacques Lemaire, Serge Savard, Doug Risebrough, Bob Gainey, Mario Tremblay, branku hájil promovaný právník Ken Dryden. Co jméno, to legenda. Jenom technická vyspělost a rychlost však nestačila. Pokud jste chtěli uspět proti Flyers, museli jste obstát především v tvrdosti.
Museli jste mít v týmu Larryho Robinsona.
„V prvních třech sezónách byl spíš nenápadný, v roce 1976 se z něj stal originál,“ vzpomíná ve své knize Ken Dryden. „Narazili jsme tehdy na Philadelphii, která byla s Davem Schultzem, Bobem Kellym, Donem Saleskim, Jackem McIlhargeyem a dalšími skutečně zastrašujícím týmem. Věděli jsme, že zastavit je znamená neutralizovat jejich tvrdost.“
Dnes nejuznávanější trenér všech dob právě rozjížděl svou úspěšnou kariéru. Dobře věděl, koho na soupeře použít. „Bowman na ně postavil Boucharda, Chartrawa, Risebrougha, Tremblayho a Robinsona. Vyhráli jsme první zápas v Montrealu (4:3 – pozn. autora) a vedli i v polovině třetí třetiny toho druhého, když Gary Dornhoefer, vysoké, hubené, nepříjemné křídlo Flyers, přejížděl naší modrou čáru. Ze své pozice levého beka v tu chvíli vystartoval Robinson.“
„Ve většině arén, když se dva hráči srazí u hrazení, vstřebá pružný mantinel značnou část nárazu. Ne tak v hale Forum. Zdejší mantinely jsou, nebo spíš bývaly, pevné a nemilosrdné. Robinson zasáhl Dornhoefera tak rychle a tvrdě, že prorazil do mantinelu na palec velkou díru.“
Obyčejná brutální destrukce
Robinson byl unikát. Chlap jako hora. 190 centimetrů a víc než metrák váhy byly na tu dobu mimořádné fyzické parametry. S protihráči se nemazlil, přitom hrál fér. Udivoval obrovsky efektivní hrou. Uměl vystřelit, hrál dobře pozičně, jeho hra tělem patří do učebnic. Když byl na ledě, stávala se branka Canadiens prakticky nedobytnou.
„Hra byla za ohromujícího výdechu fanoušků přerušená a práce se chopili dělníci,“ pokračuje ve vzpomínkách Dryden. „Za použití kladiv a páčidel se snažili několik minut napravit, co Robinson napáchal. Přestože se dílo podařilo a po určité době bylo znovu všechno na svém místě, ten neskutečný dojem zůstal.“
„Udělal to s takovou lehkostí! Žádný rozjezd přes celé hřiště. Žádný loket ani vysoká hůl. Prostě obyčejná brutální destrukce!“
Dopad incidentu byl značný. I odhodlaní chlapi z Broad Street měli těla z masa a kostí, také jejich psychiku ovládal běžný lidský strach. „Robinson doručil jasný vzkaz. Flyers, zbytku ligy i sobě samotnému,“ interpretuje událost Dryden. „Série, která se pomalu začínala nachylovat na naší stranu, nabrala v tu chvíli nezadržitelný směr a my vyhráli ve čtyřech zápasech.“
Přínos zavalitého medvěda, který vydržel v NHL do 41 let, je nejlépe dokumentovatelný na jeho plus minus bodech. Pokud existuje za mořem rekord, jenž nedrží Wayne Gretzky a je všeobecně považován za nepřekonatelný, je to 124 plusových bodů Bobbyho Orra z ročníku 1970-71. Jediný, kdo se mu kdy přiblížil, byl o šest let později s +120 body právě Larry Robinson. Oba výkony nedávají dodnes statistikům spát.
„Během několika let se z něj stal víc než jen vynikající hráč. Stal se modelem. Mělo to co dělat s jeho velikostí, sílou, tvrdostí, agilitou. V podstatě nikdo nedokázal docenit, jak dobrý je, a také se to nikdo neodvažoval zjistit. Měl neuvěřitelnou reputaci, císařské vystupování, ale i dostatek skromnosti, aby se udržel při zemi. Jeho hra byla ekonomická a dominantní. Nikde to nebylo patrnější než v zápasech proti Flyers a Bruins,“ popisuje Robinsona svým nezaměnitelným stylem Dryden.
Konec jedné éry
Probíráme-li se historií, zbývají nám s odstupem let často jen ty statistiky. Ta nejdůležitější eviduje jako vítěze Stanley Cupu 1976 Montreal, třetí vítězná éra Canadiens pak trvala celkem čtyři roky. Střídání na hokejovém Olympu ale vnímala řada lidí mnohem intenzivněji. Jako satisfakci. Všeobecně se ví, že Montrealu tehdy fandil celý zámořský hokejový svět.
„Tohle není jen vítězství pro Montreal,“ konstatoval za vítěze Serge Savard. „Je to vítězství pro celý hokej. Doufám, že éra zastrašování a násilí, která tak ranila náš národní sport, se chýlí ke konci. Mladí lidé vidí tým, který může hrát elektrizující, fascinující hokej a jehož hráči přitom zůstávají gentlemany.“
Jako Larry Robinson. Hokejový gentleman, který zastavil Broad Street Bullies.
Díky pane Drydene, že jste ten příběh nenechal zapadnout.
