Reforma platového stropu? NHL by se mohla inspirovat u MLB či NBA

Celou jednu sezónu trvalo zástupcům hráčské asociace NHLPA a NHL, aby v letech 2004 a 2005 vyjednali novou kolektivní smlouvu. Její hlavní novinkou bylo zavedení platového stropu, který omezil výšku hráčských platů a, jak velmi rád tvrdí komisař Gary Bettman, zrovnoprávnil možnosti jednotlivých týmů a vyrovnal jejich sílu. S rostoucími platy mladých hvězd a blížící se potenciální výlukou se však otázka platového stropu začíná pomalinku znovuotevírat. Uvidíme jeho reformu?

Horní hranice platového stropu se před probíhající sezónou zvedla o 4,5 miliónů na 79,5 miliónů dolarů. Žádný tým ji nemůže během základní části ani play off překročit a zároveň se musí dostat nad mzdový limit 58,8 miliónů, aby se udržel nad platovým dnem.

Taková jsou pravidla stanovená před sezónou 2005/06. První platový strop určila liga ve výši 39 miliónů, ale rychle se zvyšoval. Dosáhlo to až 64,3 miliónů během ročníku 2011/12. V lednu 2013, kdy skončila půlsezónní výluka, sjednaly hráčské odbory a liga výši 60 miliónů, v následujícím ročníku se pak vrátila zpět k 64,3 miliónům.

Od té doby se platový strop zvýší v průměru o 6,1 %. Celkový nárůst od sezóny 2011/12 tak činí 51,5 % a zvyšovat se podle článku 50 současné kolektivní smlouvy (CBA) bude i nadále. Postup při zvyšování je takovýto: vezmou se příjmy z předchozího roku, zvýší se o polovinu (velikost podílů hráčů), odečtou se očekávané zisky, vydělí se počtem klubů a poté, co se výsledek upraví vzhledem k růstu příjmů, se 15 % přidá k platovému dnu a 15 % k platovému stropu.

Tento systém, jenž určuje nejnižší možnou částku, kterou můžou vlastníci všem svým hráčům dohromady platit, a vice versa tu nejvyšší, v praxi znamená, že chudší kluby z menších trhů a menší fanouškovskou základnou utrácejí méně, zatímco bohaté kluby s velkým počtem fanoušků mají co dělat, aby se udržely pod stropem.

Zase to Toronto

Mezi typicky bohaté kluby patří například Toronto. Kdyby nebylo platového stropu, nepochybně by se Maple Leafs snažili přivést co nejvíce hráčů – ať už za vidinou peněz či návratu domů do Ontaria, odkud jich spousta pochází – a můžete si být jistí, že takových Johnů Tavaresů by bylo o mnoho více.

Maple Leafs si však musí, stejně jako zbytek NHL, dávat pozor na platový strop. I proto se už pátým týdnem táhnou vyjednávání se švédským útočníkem Williamem Nylanderem. Jistě, mohl by si někdo říci, vždyť mají pod platovým stropem hodně prostoru (přes 12 miliónů), jenže příští rok budou potřebovat smlouvy další klíčoví hráči Auston Matthews, Mitch Marner a Jake Gardiner, nemluvě o rostoucí ceně dalšího potenciálního volného hráče Kasperiho Kapanena.

Proto se Kyle Dubas snaží ve vyjednáváních ušetřit každý cent a vypadá to, že byť obě strany ve vyjednáváních pokročily, nějaký ten milión je pořád v názorech na finální plat dělí.

Takže zatímco Dubas a Nylanderův agent Lewis Gross vyjednávají o nové smlouvě, můžeme se podívat na věc, která by se (nejen) Leafs velmi hodila. Na mysli máme potenciální nové verze platového stropu, které sice možná nyní vypadají nereálně, ale s hrozící výlukou (nastat může už příští září) můžou klidně spatřit světlo světa rychleji, než byste čekali.

Model MLB, nebo NBA?

NHL patří do velké čtyřky hlavních severoamerických profesionálních sportovních lig. Společně s NFL, která má podobně striktní pravidla, má jasně nastavený platový strop. Nejvíce nakloněná hráčům i klubům je baseballová MLB, jež účtuje za překročení určité mezdní hranice tzv. přepychovou daň (luxury tax). Stejný měkký strop (soft cap) má i NBA, která sice má nastavený platový strop, ale povoluje výjimky, při nichž se může bez sankcí překročit.

Pojďme se podívat, jak by mohl vypadat reformovaný platový strop podle modelu MLB a NBA. Začínáme MLB.

Platový strop zůstane. Dejme tomu, že bude ve výši současných 79,5 miliónů, platové dno se také nezmění. Tým by v tomto modelu mohl platový strop překročit, ale stanovila by se procentuální sankce za každý dolar, kterou by musel platit. Takže mezi 79,5 a například 85 milióny by za každý dolar utracený nad platil sankci například dva dolary. Nad 85 miliónů pak tři dolary. Nebo by se zavedla jednotná sankce pro každý dolar utracený nad 79,5 miliónů.

Kluby by si tak mohly samy řídit, o kolik chtějí strop překročit a kolik platit na sankcích. Bohatší organizace jako Toronto nebo New York by se nebály utrácet za hvězdné hráče, kteří by přivedli více pozornosti, fanoušků i sponzorů, a peníze by se jim vrátily. Vybraná daň by pak mohla jít v rámci systému sdílených příjmů do pokladen týmů z menších trhů.

„Proč by měla liga tyto týmy omezovat v utrácení, pokud budou chtít, s ohledem na to, že budou vědět, že peníze nad stropem půjdou v rámci daní k těm méně bohatým, a že je budou utrácet dobrovolně?“ ptá se v článku novinářky Katie Strangeové na serveru The Athletic nejmenovaný prominentní agent.

Na druhou stranu, jak v rozhovoru pro stejný server upozorňuje člen vedení jednoho z klubů z menšího trhu, by tento přístup mohl vytvořit více nerovnosti a rozdělit ligu ještě výrazněji na bohaté a chudé, než jak je tomu dnes. Za příklad dává AHL, kde platový strop neexistuje a kde jsou týmy, které vlastní majitelé ochotnější sáhnout do klubové pokladny, a týmy, které se snaží ušetřit každý čtvrťák.

„Už to nebude o tom, jak dobře dokáže klub draftovat a vychovávat hráče, ale o tom, kolik můžete utratit za žoldáky. Nakonec to naštve některé fanoušky z menších trhů, protože oni si jsou moc dobře vědomi, kolik jejich tým utrácí. Neztráceli bychom jenom zápasy a fanoušky, ale následovaly by i výsledky. Vrátily by se nám typy týmů jako Pittsburgh Pirates nebo Kansas City Royals, týmy, které by si braly peníze z výdělků, ale už by je neinvestovaly zpět. Něco jako Miami Marlines v dnešní době (MLB, utrácejí málo peněz a mají nízkou návštěvnost – pozn. redakce). Stala by se z toho liga bohatých a chudých“ řekl zmíněný zaměstnanec.

Pojďme se podívat na model č. 2 – NBA. Platový strop by opět zůstával zachován, ovšem kluby by ho mohly za určitých podmínek překročit. Jednou z nich by byl například podpis svého vlastního hvězdného hráče. Takto to funguje právě v nejlepší basketbalové lize světa v rámci tzv. pravidla Larryho Birda (the Larry Bird Rule či Bird Rights).

Larry Bird stanovil precedent v roce 1983, když podepsal lukrativní sedmiletou smlouvu s Boston Celtics, a přestože systém platového stropu, který mu umožnil překročit strop, vstoupil v platnost až nadcházející sezónu, pravidlo se pojmenovalo po něm.

Takové pravidlo by zvýhodnilo týmy, které dobře draftují, ale kvůli platovému stropu si nemohou dovolit všechny své hráče udržet. Benefitovalo by z něj právě například Toronto, které by mohlo podle libosti utrácet za Matthewse, Marnera a Nylandera. Vítat takový systém by ale mohli rovněž například ve Winnipegu, Nashvillu nebo Tampě.

„Hráči by měli mít možnost dostat zaplaceno svoji tržní hodnotu, ale týmy by měly mít možnost být odměněny za dobré draftování a vývoj. To by výrazně zvýšilo důležitost draftování a vývoje. Pokud to děláte dobře, můžete si ponechat své hráče,“ glosoval tuto variantu jeden z ligových generálních manažerů.

Týmy z velkých trhů – jako například již tolik zmiňované Toronto – by tak nemohly rozhazovat peníze a přivést pět Johnů Tavaresů. Ne, všechny kluby by na tom byly stejně. Pokud dobře draftujete, můžete si hráče ponechat, ať to stojí cokoliv. Na druhou stranu by si méně výdělečné kluby stále nemohly dovolit platit přemrštěné ceny za hvězdné mladé hráče, jejichž hodnota by se v tomto systému rapidně zvýšila.

Na to upozorňuje i představitelů jednoho z klubů NHL. „Týmy z menších trhů by měly vážnou nevýhodu. Platy by se zvyšovaly a kluby s menšími rozpočty by nemohly konkurovat. Některé týmy by to zatraceně bolelo.“

S tím nesouhlasí profesor ekonomie na massachusettské univerzitě Smith College Andrew Zimbalist. Ten se hojně zabývá sportovním byznysem a tvrdí, že systém nastavený podobně jako Bird Rights by prospíval týmům z menších trhů, a to krátkodobě i dlouhodobě. Jednak by to pomohlo dlouhodobě trpícím fanouškovským základnám, které by po letech přestavby a špatných výsledků viděly výsledky z vysokých pozic na draftu, aniž by se musely obávat, jak klub všechny tyto hvězdy udrží.

„Jedna z věcí, které vám tyto výjimky poskytují, a jeden z důvodů, proč byly představeny, byla vyšší schopnost udržet si své hvězdy. Myslím si, že to je pozitivní. Fanoušci si vybudují vztah k hráčům i celému týmu,“ myslí si.

Na závěr tohoto modelu je potřeba připomenout, že NBA a NHL mají jinak postavené finanční a ekonomické systémy. A koneckonců i samotné týmy jsou koncipovány odlišně – v NBA jsou týmy mnohem menší a k vítězství stačí několik málo hvězd, zatímco v NHL vám stejný počet hvězd triumf zdaleka nezaručí.

„Abyste vyhráli NBA, tak stačí mít tři superhvězdy, přeplatit je a zbytek nějak doplnit. V NHL je těžší vyhrát s třemi superhvězdami,“ říká bývalý asistent generálního manažera Washingtonu a Dallasu Frank Provenzano.

Tvrdý boj

Tak či onak, potenciální výluka se blíží čím dál tím rychleji a bude zajímavé sledovat, co za návrhy během příštích měsíců z táborů obou stran uniknou do médií. Zda mezi nimi bude i reforma platového stropu, je ve hvězdách, ale je jasné, že hráči by za ní zaplatili tvrdou cenu. Platový strop je přece jenom úspěchem, kterého se Bettman a spol. zadarmo nevzdají.

Share on Facebook Share on Google+ Share on Twitter